8. července 2008 v 20:51 | Giner
|
Je tady pokračování... trochu delší než obvykle...
Giner
Kapitola 5
Už několik dnů seděl v té tmavé páchnoucí cele a nadával sám sobě do idiotů. Jak se mohl nechat tak snadno nachytat? Byl pošetilý blázen... Nevěřícně nad sebou kroutil hlavou.
Z jeho myšlenek jej vytrhl až jeden ze Smrtijedů, který k němu do cely hodil nějakou ženu. Jen pohledem zkontroloval, jestli žije a když se ujistil, že ano, tak zase pokračoval v nicnedělání. Jen ležel na posteli a koukal do tmy před sebou a vzpomínal...
Vzpomínal,jaké to bylo za války,když ještě byl špeh u Voldemorta. I když se to může zdát absurdní,byly to jeho nejšťastnější dny v životě, zachránil jednu dívku,na které mu velmi záleželo. Viděl to před sebou jako dnes...
Byl srpnový podvečer, když Řád dostal hlášku o únosu Grangerové,která v té době měla být s přáteli u nějakého jezera.
Snape se u svého Pána ale nemohl objevit jen tak, musel počkat až ho sám zavolá,jinak by se mohl prozradit a přišli by o život oba dva. Tehdy čekali dlouhé dva dny, kdy si Hermiona vytrpěla hotové peklo,nikdy se z toho úplně nedostala. Nikdy nezapomene na její křehké tělo choulící se v koutě špinavé cely. Třásla se jako osika a ztěžka dýchala, z jejího oblečení zbyly jen cáry a tak jasně viděl rozsah jejich zranění. Několikrát zpřerážené končetiny,vykloubené rameno a hromada šrámů a modřin, někde i popáleniny.
"Prosím nechte mě," šeptala zoufale a čím dál více se snažila natlačit na stěnu, i když jí to působilo ohromnou bolest,strach byl ale silnější.
"Hermiono, to bude dobré,"snažil se ji utěšit,ale nešlo to,vůbec jej nevnímala. Nezbývalo mu nic jiného než ji uspat,jinak by to bylo příliš nebezpečné.
"Mdloby na tebe,"zašeptal a dívka upadla do milostivého bezvědomí. Rychle,ale přesto velmi opatrně ji zabalil do svého pláště a poté se s ní přenášedlem dostal do Bradavic. Snape tušil,že si tím podepsal rozsudek smrti,ale v té chvíli mu to bylo poměrně jedno,jeho život nestál za moc a Grangerová byla důležitá,věděla příliš mnoho informací a taky... nerad to přiznával,ale něčím ho zaujala. Možná svou inteligencí, krásou a také odvahou a pevnou vůli.
"Poppy,rychle,"vykřikl na ošetřovně a opatrně uložil dívku na postel a sundal z ní svůj plášť. Nyní byl Snape rád,že ještě není školní rok,jinak by na ošetřovně byli jistě nějací studenti, kteří by je zvědavě okukovali.
Poppy ale stále nešla a tak zamířil k jejímu kabinetu, na dveřích byl vzkaz,že Voldemort napadl její rodinu a tak se tam vydala,poté půjde pomoct k Mungovi. Snape zaklel, dívka potřebovala ošetřit a on ji nemohl přemístit do nemocnice, bylo to příliš nebezpečné a další přemístění by nemusela přežít, byla v kritickém stavu.
Rychle vhodil do krbu letax a dal zprávu Brumbálovi. Poté si vzal nejnutnější lektvary, obvazy, náplasti a dezinfekci a dal se do práce.
Brumbál dorazil během pár minut, vypadal trochu vyčerpaně, dnešní Voldemortův útok nebyl právě nejmenší a bojovali proti obrovské přesile. Jen díky tomu se ale Severusovi podařilo Grangerovou zachránit, mohl pro ni dojít do vězení zatímco jeho pán ničil mudlovskou městečko.
"Jak je na tom?" Zajímalo ihned ředitele.
"Nevím, vypadá to,že má i nějaké vnitřní zranění,budu muset provést další testy,ty mi pak poví více." Pověděl a dále pokračoval v ošetřování, Brumbál přikývl a nechal ho dělat svou práci,naprosto mu důvěřoval, jeho profesor lektvarů byl výborný léčitel, i když tuto funkci dlouho nezastával, přece ho jen více bavily lektvary než léčitelství.
Vyléčil ty nejhorší zranění a čekal než se vyhodnotí testy, které ukáží vnitřní zranění. Než se tak stalo, léčil i ty méně vážné oděrky, popáleniny a pohmožděniny. Byl rád,že na dívku použil mdloby,jinak by nyní velmi trpěla.
Když byly hotové testy, přejel je kritickým pohledem a trochu se zarazil. Výsledky nebyly dobré, vůbec nebyly dobré. Divil se,že dívka ještě žije, bude těžké napravit všechny škody v jejím těle. Vpravil jí do těla několik lektvarů a poté nad ležící dívkou složitě mával hůlkou a něco šeptal, po hodině kouzlení byl již velmi vyčerpaný, ale spokojený s výsledky.
Mione nyní oddechovala klidněji a podle testů již neměla vnitřní krvácení, to byla ale asi jediná pozitivní věc, kterou shledal. Doufal,že Poppy brzy dorazí, nerad by Hermioně oznamoval špatné zprávy on sám.
Ve večerních hodinách na ošetřovnu dorazil Brumbál a zajímal se o zdravotní stav své studentky.
"Je stabilizovaná," pověděl Snape zamračeně a otřel čelo své studentky, která měla vysokou horečku.
"Ale?" Zajímalo Brumbála, tušil, že tady bude nějaký háček.
"Nevím,jak na tom bude,pravděpodobně bude mít hodně zdravotních problémů až do konce života, všechno se ukáže během pár dnů."
"Poppy přijede až příští týden, byla by ráda s rodinou. Zvládneš se o ni do té doby postarat?" Neochotně přikývl, co jiného mu taky zbývalo?
Tehdy u ni proseděl několik dnů a nocí dokud se neprobrala. Její fyzický stav se nakonec zlepšil natolik, že byla naprosto v pořádku. Ale horší to bylo s její psychikou, bála se tmy, lidí, kouzelnické hůlky... Bylo to strašné, naštěstí u toho všeho Snape už nebyl, protože se vrátila madam Pomfreyová. Ale někdy jí musel pomáhat a to byly pro něj ty nejhorší dny v jeho životě. Bylo zvláštní, že k němu měla dívka největší důvěru, to jedině on ji mohl ošetřovat. Během prázdnin a školního roku k sobě našli cestičku, Mione k němu chodila tajně v noci a povídali si o různých zbytečnostech. Ač si to ani jeden z nich tehdy nechtěl přiznat, našli v sobě spřízněnou duši, zamilovali se do sobe. A když si to uvědomili, byl tu květen a poslední bitva se blížila. Oba spolu trávili mnoho času, milovali se... Život bez toho druhého si neuměli představit a báli se dne, kdy od sebe budou odděleni.
A pak přišla poslední bitva a stalo se nemožné: Harry Potter vyhrál, i když tehdy to bylo ještě dítě, které rozhodně neumělo výborně kouzlit, stáli při něm tehdy asi všichni andělé a svatí. A právě tehdy toho bylo na dívku moc a zmizela... Bez jediného rozloučení a slova, Severus ji tehdy nenašel a jeho srdce pukalo žalem... Ale hledal ji po celou tu dobu, cítil, že někde žije...
"Pane," oslovila ho tiše dívka, která ležela na druhém konci cely.
"Ano?" Nyní přišel Mie ten hlas tak známý, ale opět nevěřila, že by měla tak velké štěstí a našla Severuse.
"Povězte mi prosím něco, mám strašný strach," požádala a v hlase se jí opravdu ozýval podtón hysterie.
"Co chcete slyšet?"
"To je jedno, hlavně na mě prosím mluvte, třeba i o té dívce, kterou jste miloval... Jaká byla?"
Zamyslel se, jaká vlastně Hermiona byla? A jaká je asi teď? Co dělá a jak se má? Kdo ví...
"Ona byla hrozně hrdá a nespoutaná, když věděla, že má pravdu, byla ochotná se za tu pravdu bít, i když tušila, že nemá šanci, přesto se ale nevzdala. Byla to ta nejodvážnější a nejčistší osoba, kterou jsem poznal." Mluvil se zapálením a láskou, neuvěřitelná něha a bolest se v jeho hlase mísila.
"Je to dávno, co vás opustila?" Jeho osud jí tak moc připomínal ten Severusův, nemohla si pomoct.
"Ano, je to už dávno," odpověděl, více to ale nerozváděl.
"Taky jsem opustila muže, kterého jsem milovala a miluji ještě teď, nejde vymazat z mého srdce," v očích se jí objevily slzy, které jí po chvíli stékaly po tváři. "Hrozně jsem se bála, že ho najdu mrtvého a než to, raději bych zemřela. K tomu jsem byla jedna z hledaných osob smrtijedy, bála jsem se, že po něm půjdou více než do té doby." Mluvila, pověděla mu vše, co cítila, podvědomě mu důvěřovala.
"A co jste dělala po tom, co jste odešla?" Zajímal se Snape.
"Studovala jsem v Americe a poté pracovala jako lékařka, moc mě to bavilo, ale přátelé mi práce nenahradila, pořád jsme byla sama a přece ne."
"Tam jste si nějaké musela najít nebo ne?"
"Ano, ale nikdy to nebylo ono, pořád mi tam něco scházelo a co vy?"
"Hledal jsem ji, ale jako by se po ní slehla zem, nikdo o ní nic nevěděl, dokonce ani její nejlepší přátelé, kterým říkala úplně všechno."
"Myslíte,že žije? Jak sis tím můžete být tak jistý? A kdyby opravdu žila, odpustil by jste ji?"
"Ano, odpustil, jí by odpustil každý," trochu se pousmál. "A kdyby nežila, poznal bych to, těsně před bitvou jsem si vzal její přívěsek, který byl začarovaný, aby mi řekl, kdyby se jí něco stalo." Po tomhle se rozhostilo ticho, které přerušil Snape.
"Proč jste se vrátila do Anglie?"
Hermiona si povzdychla, čekala,kdy se jí na to zeptá.
"Kvůli přátelům, vzpomínkách, nesplněným slibům a taky kvůli člověku, kterému jsem velmi ublížila."
"A proč jste se vrátila až teď?"
"Měla jsem strach," pověděla prostě.
"Z čeho?" Snažil se ji pochopit.
"Ze všeho okolo - z války, ze smrtijedů, z přátel... bála jsme se, že mi neodpustí a já zase budu sama a znovu zažívat tu hroznou bolest, když vás opustí ty, které máte rád, zůstat v Americe bylo snadnější." Přikývl, což ona nemohla vidět a tak se zeptala:
"Odsuzujete mě za to?"
"Ne, to rozhodně ne," pověděl zcela vážně, neměl právo ji soudit a k tomu ji svým způsobem chápal. Dále ve svém rozhovoru nemohli pokračovat, protože z dálky slyšeli zvuky zuřivého boje. V obou svitla naděje, přišli pro ně a oni se možná dostanou ven! Co více si mohou přát? Možná lásku a štěstí, ale svoboda jim k tomu všemu pomůže... Snad...
Trvalo ještě dlouho než se k nim někdo dostal, ale stálo to za to, do sklepení šlo několik bystrozorů.
"Hemriono?" Volal někdo hlasitě.
"Profesore Snape?" Volala zase nějaká žena.
"Tady," vykřikla oba zároveň, když tyto hlasy zaslechli, ale poté se zarazili, oběma se srdce téměř zastavilo, tohle bylo neočekávané.
"Severusi?" Zašeptala Mia tiše a po tvářích jí stékaly slzy, vydala se směrem, kde stál on. Šel jí vstříc a setkali se uprostřed cely. Snape ji hladil po uplakané tváři a všiml si,jak moc se změnila. Setřel jí slzy z ušmudlané tváře a pevně ji objal, to jim prozatím stačilo, přítomnost toho druhého pro ně bylo to nejcennější na světě...
krasne krasne krasne krasne krasne. uf to bole neskutocne dojimave a krasne. velmi sa mi pacilo ako sa akoze nespoznali. ze by sa az tak zmenili? paaani :D chudacikovia moji dvaja milovany. jedine co sa mi nepozdavalo bol ten odkaz na dverach, kto o pisal? bo nezda sa mi ze by bola toho pomfrey schopna ked jej napadli rodinu. inak to bola aozaj vydarena kapitola a aj dozka sa ti podarila.