Povídka pro Anniel:Dcera pána zla - Kapitola 1

8. dubna 2008 v 20:06 | Giner |  HP povídky na přání
Tak je tady první část, moc se omlouvám,že to tak dlouho trvalo:(

"Zabij ho!" Poručil Pán zla, který seděl na kostěném trůnu, postavě, která stála po jeho pravé ruce. Měla na sobě černý plášť s kápí, takže jí nešlo vidět do obličeje.
"Ne," odpověděla postava, podle hlasu šlo poznat, že jde o mladou ženu. S lítostí v očích se dívala na bradavického studenta, který zuboženě ležel kousek od ní a měl poraněnou hlavu a pár menších oděrek na rukách. Smrtijedi jej unesli dnes odpoledne, když měli žáci z Bradavic povolené vycházky do kouzelné vesnice. Neznala toho chlapce jménem, ale bylo jí ho nehorázně líto, věděla, jak jej to všechno musí bolet. Vždyť jí samotné se ještě nezahojily rány, které ji způsobil její otec - lord Voldemort, když včera odmítla uposlechnout jeho rozkaz. Dlouho jí mučil kletbou crutiatus a poté jí dal ještě pár ran kouzelným bičem. Každý pohyb byl pro ni obtížný, rány totiž nešly zahojit, o to se její otec postaral. Jak ho nenáviděla…. Pokoušela se utéct, to ano, ale nikdy se nedostala daleko, Smrtijedi ji vždy našli.
" Cože?" Zasyčel její otec vztekle.
"Neudělám to, nejsme vrah jako ty," zopakovala větu znovu a neohroženě, nebála se ho, nemohl jí udělat více než včera či předevčírem, nechtěl ji zabít, jen donutit k poslušnosti.
"Když to neuděláš, bude to mnohem horší než včera," zasyčel na ni a v očích se mu zlostně blýsklo.
Dívka sestoupila ze schodů dolů ke studentovi a poté se znova prudce obrátila ke svému otci.
"Sbohem otče," pověděla, chytila studenta za ruku a tou druhou stiskla přívěsek na svém krku. Se zábleskem zmizela, ještě ale zaslechla vzteklý výkřik Voldemorta.
Večeře v Bradavicích se blížila ke konci, když se před učitelským stolem zablesklo a na zem se svalily dvě postavy. Jedna z nich byl student Mrzimoru a druhá postava na sobě měla černou kápi.
Profesoři ihned namířili hůlku na postavu v černém, když jim svou hůlku ale hodila a zakolísala sebou, ihned se k obou rozběhli a McGonagallová ihned nechala chlapce levitovat před sebou a spěchala s ním na ošetřovnu. Dívka se posadila na schod a zasykla bolestí, záda měla jako v ohni.
Zhluboka oddychovala, přenos přes ty všechny ochranné bariéry jí vzaly příliš mnoho sil, pokus s tím univerzálním přenášedlem možná měl více promyslet.
"Kdo jste?" Otázal se jí ředitel a přišel blíže k ní, chtěl jí nahlédnout pod kápi.
"Mám mnoho jmen,"zašeptala dívka sotva slyšitelně a zpod hábitu vytáhla přívěsek, kterým se do Bradavic dostala. Byl to had obtočený na jílci meče. Brumbál ten symbol poznal, oči se mu rozevřely překvapením. Ihned dívku zvedl na nohy a objal ji, dívka vykřikla bolestí a málem jí i omdlela, byla to nehorázná bolest. Brumbál si domyslel, co se jí asi stalo.
"Mučil tě, že ano?Myslel jsme,že jsi mrtvá,tak dlouho ses neozývala. Pojď, půjdeme na ošetřovnu,madam Pomfreyová ti pomůže." Dívka následovala ředitele, který již mířil ze síně postranním východem.
"Myslím,že na ošetřovně mi Poppy moc nepomůže," pověděla mu tiše. "On se už postaral o to, aby to nešlo vyléčit kouzly," pověděla a vzpomněla si, jak se jí záda včera večer snažil vyléčit její jediný přítel mezi Smrtijedy, Severus Snape. Věděla, proč se přidal k jejímu otci, nesouhlasila s ním, ale věděla, že jednou přijde na to, že to, co dělá, není správné, na to byl chytrý dost.
"Dobře tedy, v tom případě půjdeme rovnou do mé pracovny."
Přikývla a tiše jej následovala, pozorně se dívala okolo sebe, tak dlouho zde již nebyla. Naposledy před třemi lety, když se sem chodila coby žačka do čtvrtého ročníku, byl z toho poprask, vnučka Brumbála v Bradavicích. Byl to paradox, dcera Abuse Brumbála se zapletla s Pánem zla a porodila mu dceru.
Když vešli do pracovny, posadili se ke krbu a teprve tady si dívka sejmula svůj plášť, který odložila na židli u stolu. Nyní na sobě měla tedy černé kalhoty, bílou košili a černý svetr na propínání.
Poté se opatrně posadila ke krbu a vyčkávala. Tvář zatím měla zakrytou svými rudými vlasy.
"Anniel," řekl Brumbál tiše. "Myslel jsem, že jsi zemřela spolu s Abigail, když k vám přišel tvůj otec." Dívka zavrtěla hlavou.
"Ne, bohužel jsem přežila, matka se za mě obětovala, skočila do kletby, která měla patřit mně.A pak si mě vzal otec k sobě, snažila jsme se utéct již dříve, ale nešlo to,vždy mě ti jeho poskoci našli,většinou jsem nebyla ve stavu se bránit."
"Jak ses dostala sem?Jsou tady protipřemisťovací bariéry a další ochrany hradu."
"To ten medailon. Jsem přece dědička Salazara Zmijozela a k tomu jsme měla dost času na výzkum,vynalezla jsme univerzální přenášelo,jen když se dostává přes tolik ochranných kouzel jako jsou zde, tak si bere energii z toho, kdo jej používá. Toto přenášelo může užít jen člověk s čistým srdcem a úmyslem."
"Jsem ráda, že jsi zpět."
"To já taky, dědečku, to já taky." Pověděla a v očích se jí objevily slzy, když si uvědomila, že je zase doma. Ale bylo jí těžko u srdce z vědomí, že tady moc dlouho nebude, vždyť je jí sedmnáct a za dva měsíce končí školní rok.
"Mohla bych nastoupit tady do Bradavic? Zase…" Teprve nyní na něj obrátila svou tvář.
Neviděl ji od čtvrtého ročníku, kdy byly vánoční prázdniny a za tu dobu se velmi změnila. Byla vyhublá a bledá, pod očima měla hluboké černé kruhy, rozhodně nevypadala zdravě.
Nikdy nebyl správný děda a ani otec, neměl nikdy čas na svou dceru ani vnučku, ale nyní doufal, že to spraví, má totiž novou šanci.
"Mohla bych tady těch pár dní zůstat?Nechci se vrátit k otci, moc tě prosím, dědečku."
"Samozřejmě ano, bud moc rád, když se mnou tady zůstaneš."
"Děkuji,"pověděla a objala jo, byla ráda, že je u něj.
"Budu zařazena do koleje?A nebo budu chodit tam, kam minule?."
"Zařadíme tě znova,"pověděl a přešel k polici pro Moudrý klobouk a poté jí ho dal své vnučce na hlavu.
"Vítám tě zde Anniel, čekal jsem na tebe, již tehdy jsme věděl, že se ještě setkáme. Je mi opravdu ctí, že tě mohu znova zařadit."
"Děkuji, Moudrý klobouku."
"Není za co, děvče. Kéž bych ti mohl pomoct více, ale to bohužel není v mých silách. Kam tě ale zařadit, krví se hodíš stejně tak do Zmijozelu jako Nebelvíru."
"Záleží ale přeci na vlastnostech a ne na krvi."
"Ano, to taky, ale dívám se i na krev, mnohdy záleží jen na ni, pokud je člověk nerozhodný a sám neví, kam jít. Myslím, že těch posledních pár dnů nejlépe strávíš v Nebelvíru. Buď silná, Anniel. Nebelvír." Jméno koleje vykřikl nahlas.
Co tím myslel? Přemýšlela o tom, ale na nic nepřišla.
"Máš NKÚ?" Zajímal se její dědeček.
"Ano, skládala jsem zkoušky na ministerstvu."
"Dobře, v sedmém ročníku se skládají zkoušky OVCE, byl bych rád, kdybys je složila, ano? Zkoušky jsou za tři týdny."
"Tak jo, to se zvládne." Pousmála se.
"Vypadáš opravdu unaveně, měla by sis jít odpočinout. Trefíš do Nebelvírské společenské místnosti?"
"Myslím, že ano. Jaké je heslo?"
"Odvaha."
"Dobře, půjdu. Přeji dobrou noc, dědečku."
"Tobě taky, Anniel."Pohladil ji po vlasech a ona se poté otočila a odcházela pryč, ještě si ale nezapomněla vzít svůj plášť.
Cesta do Nebelvírské věže byla plná vzpomínek, tento hrad jich ukrýval spoustu, stalo se zde tolik věcí.
Když stanula před Buclatou dámou, zřetelně vyslovila heslo a čekala, až jí bude otevřen vchod do místnosti. Obraz si ji pořádně prohlédl, nic neřekl a trochu zdráhavě jí otevřel.
"Děkuji,"usmála se Anniel a vstoupila dovnitř. Nadechla se vzduchu a cítila, že už to teď bude dobré.
Všechny pohledy se na ni upřely a rentgenovaly ji. Tuhle dívku neznali a bylo zvláštní, že nastoupila tak pozdě.
"Ahoj,"usmála se na ně a pokračovala v cestě až do své ložnice. Slyšela ze zdola hlasy, jak se dohadují, o koho asi jde a co tady dělá. Dveře s cedulkou: Sedmý ročník, byly otevřené a tak zaklepala a vstoupila dovnitř. Byly tam čtyři postele, jedna prázdná byla u okna. Hned vedle její postele měla postel Lily Švandové, pak Rebeca Carmenová a nakonec Melisa McArthurová. Lily se rozšířily oči překvapením, poznala svou dávnou přítelkyni, ale myslela si, že je mrtvá, všichni to říkali…
"Anniel," vykřikla radost a vyskočila z postele. Hnala se obejmout svou přítelkyni.
"Lily," objala svou spolubydlící, ale tiše zasykla bolestí, protože Lilyino obětí rozhodně nebylo něžné a opatrné.
"CO je ti,"všimla si toho ihned.
"To nic," řekla tiše.
"Něco ano," pověděla a snažila se ji obejít, aby se podívala na její záda, aby zjistila, co s ní je. Když jen ale nahlédla zezadu na její košili, vykřikla zděšením. Bílá látka byla nasátá krví.
"Co se ti stalo? Musíš hne dna ošetřovnu." Šílela nynější primuska.
"Ne,na ošetřovně by mi moc nepomohli. Chce to jen sprchu, odpočinek a pár bylinných obkladů. Jsem v pohodě, Lily," snažila se ji uklidnit.
"V pohodě? Ví o tomhle Brumbál?Pochybuji, že by tě nechal jen tak jít spát." Nebezpečně zvyšovala hlas.
"Lily, klid, nemusí nás slyšet celé Bradavice."
"Ne, to nemusí, už se tak stalo," ozval se ode dveří pobavený Brumbálův hlas.
"Jistě odpustíte, že jsme tady tak vtrhl, ale ten křik se opravdu nedal ignorovat a když v něm šlo o mou vnučku, zajímalo mě, co se děje. K tomu jsme měl zde cestu, přinesl jsem pár věcí Anniel." Jeho oči ale zvážněly, když si všimly zkrvavené košile, v ředitelně měla ještě svetr, takže si toho nevšiml.
"Anniel," přísně se na ni podíval. "Okamžitě půjdeš na ošetřovnu, myslím,že na tohle se Poppy ráda podívá a taky tě ráda uvidí. Neřekla jsi mi, že je to tak vážné. Tohle přesahuje všechny meze, příště mi to pověz, rozumíš?" Sklopila hlavu a přikývla, tady se ani nenamáhala protestovat, bylo by to zbytečné, na něj by její argumenty, že o nic nejde, nepůsobily.
"Kdo ti to udělal, Ann?" Ptala se jí Lil se slzami v očích.
"Nikdo," pověděla tiše a pomalu odcházela z pokoje. Brumbál se ještě podíval na slečnu Evansovou. "Nemám právo vám to říkat, slečno. Jednou vám to poví, ale ještě na to není připravená," pověděl a odešel za svou vnučkou, která si opět přikryla záda svetrem, nechtěla, aby to někdo viděl.
Chůze jí dělala problémy, ale držela se, na ošetřovnu dorazili v rekordním čase. Ann se svalila na nejbližší postel, samozřejmě že si ale lehla na břicho.
"Brumbále, kdo je to?" Zajímala se ihned Poppy, která se nyní starala o studenta, kterého dívka zachránila.
"Anniel, má vnučka. Potřebovala by ošetřit záda, pokud bys byla tak hodná." Překvapeně se na něj podívala a ihned se vrhla k dívce a snažila se jí podívat do obličeje, zda je to opravdu ona.
"Ahoj Poppy,"usmála se na ni ležící rusovláska.
"Ahoj, ráda tě vidím." Pohladila ji po vlasech. "CO jsi prováděla, že potřebuješ ošetřit?"
"Já nic."Ušklíbla se. "To prosím neřeš, jednou se to dozvíš, ale prosím tě, ještě ne dnes."
Ošetřovatelka přikývla a kolem její postele zatáhla závěsy, poté jí kouzlem sundala horní díl oblečení a vykřikla úlekem. Její záda vypadaly hrozně, musela i toho hodně vytrpět. Ihned nad ní začala mávat hůlkou, ale nic se nedělo.
"Nejde to," zamumlala si a na chvíli vyšla za Brumbálem, aby mu to oznámila. Za chvíli i její dědeček stál u její postele a nyní kouzlili již oba.
"Musí v tom být černá magie."
"Ještě aby ne,"prohodila dívka bezstarostně. "Dejte na to bylinky a do pár dnů to bude v pořádku, věřte mi." Pověděla jim.
"Nejsem si jistá, zda jsou bylinky správným řešením, mohlo by ti to začít hnisat.Ještě zajdu pro lektvary, snad pomůžou ony. Pane řediteli, zkusíte ještě pár kouzel?Cestou vezmu ještě jednu knížečku,která by nám mohla pomoci."
"Jistě."Usmál se a znovu zkoušel kouzla.
"Jak je na tom?" Kývla Anniel k druhé posteli, kde oddechoval klidně vypadající student.
"Bude v pořádku, musí si teď jenom odpočinout. Neměl by mít ani žádné následky, snad jen psychický otřes.Díky tobě to přežil." Zavrtěla hlavou.
"To by udělal každý, kdo má srdce a byl tam."
"Možná,"pověděl. "Ale myslím,že jen málokdo se mu dokázal postavit." Na to již neměla co říct a tak mlčela. Za chvíli přišla ošetřovatelka a nesla spoustu lektvarů a ještě malou knížečku,kterou vtiskla do ruky Brumbálovi.
"Pokud by jste se něco pokusil najít, tak bych byla ráda."
"Jistě, Poppy." Anniel sykla, kdy ji na záda vlila lektvar a čekala,zda pomůže. Ale nic se nestalo. Připadala si jako pokusný králík, ale tak snad to alespoň k něčemu bude.
"Něco mám,"ozval se po nekonečně dlouhé době Brumbál a začal odříkávat formuli. Spojil dohromady pár kouzel. Ann cítila, že se něco děje.
"Pomohlo to,"oddychla si ošetřovatelka, která byla už mírně zoufalá, že se nic nedaří.
"Dnešní noc strávíš tady, potřebuješ si odpočinout," usoudil Brumbál. Neprotestovala, měla toho opravdu plné kecky.
Ani nečekala na lektvar na bezesný spánek, jen se otočila na záda, přikryla se přikrývkou a usnula. Její dědeček ještě mávl hůlkou a tím ji převlékl do pyžama. Usmál se, políbil ji na čelo a nechal ji v klidu odpočívat, budo mít ještě dost času si o všem popovídat...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 anniel anniel | Web | 8. dubna 2008 v 20:18 | Reagovat

Tak vidím,že se mi čekání vyplatilo.Povídka j zatím nádherná a určo se těším na pokračování.Jsi opravdu nadaná Giner..:)..Děkuju moc

2 candy candy | 8. dubna 2008 v 20:53 | Reagovat

wow... nadherne dlha kapitola. :) velmi sa mi to pacilo. difam ze sa dozvieme nieco viac o tom studentovi ktoreho zachranila. :) velmi sa tesim na pokracovanie.

3 katie katie | Web | 9. dubna 2008 v 9:20 | Reagovat

super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama