Vzpomínky - kapitola 2 - část 1

2. srpna 2007 v 20:00 | Giner |  Vzpomínky
Přeji hezké počteníčko:)) kpču musím rozdělit:(

Cara v pondělí ráno přišla do Velké síně ne snídani. Kráčela k Nebelvírskému stolu ztichlou síni. Všichni se dívali na její obličej. Byl bledý a velké kruhy pod očima svědčily o tom, že toho moc nenaspala. Tvářila se velice ledově. Nedávala na sobě znát žádné emoce. Hermiona vyskočila ze svého místa a běžela ji obejmout. Cara se pousmála.
"Ahoj Hermiono, jsem moc ráda, že jsi mě dopravila na ošetřovnu."

"To nic. Co s tebou bylo?" Zajímalo Hermionu. Cara mávla rukou.
"Ale... Jen to byl důsledek malé nehody. Už by to mělo být v pořádku."
"A co se ti vlastně stalo?" Cara sebou trhla. Tohle nebylo domyšlené, měla si to pořádně vymyslet.
"Skoro nic. Jen jsem něco zkoušela, raději se neptej co." Uchichtla se. Hermiona se na ni nedůvěřivě dívala. Moc ráda by jí pomohla, ale ona jí nic neřekla. Spolu šly k Harrymu a Ronovi. V síni se zase rozproudil hovor.
"Ahoj." Pozdravila je trochu nejistě.
"Čau. Tak jak je, marode?" Ptal se Harry a familiárně ji dal herdu do zad, až poskočila.
"Už dobře. Hele, kdy budete po snídani? Potřebuju si ještě zajít pro učebnice. Můj orientační smysl je dnes v troskách, všechno mi tady připadá stejné, takže bych potřebovala doprovod. A ani nevím, co dnes máme." Hermiona se chápavě usmála.
"Jasně, doprovodím tě, už jsem dosnídala." Hned vyšly. Ron s Harrym se ještě ládovali.
"Co se ti tu noc zdálo?"
"Nevím, nepamatuji si to… Proč?"
"Jen tak. Po nějakém snu jsi byla úplně mimo, začala ses třepat, stejně tak, když jsme potkaly Filche."
"Kdo je Filch?" Nechápala Cara.
"Zdejší školník, dej si na něj pořádný pozor, snad spoustu tajných chodeb a k tomu ta jeho kočka je dost vlezlá."
"Díky za upozornění. A co dnes máme?"
"Dvouhodinovku lektvarů, obranu, dějiny, oběd a pak péče o kouzelnické tvory."
"A koho máme na lektvary?"
"Snapea." Řekla Hermiona mírně znechuceně. Cara se rozesmála tím svým zvonivým smíchem.
"A proč se tak tváříš?"
"Hned to poznáš, pořád nám odečítá body. Je ředitelem Zmijozelské koleje a tak jí i pořádně nadržuje, čehož studenti samozřejmě využívají." Cara jen kývla. Proto ho tedy zná, byl ředitelem její koleje… Teda možná, pokud tady v té době už učil.
"Jak dlouho tady učí?"
"Asi šestnáct let, nevím přesně. Proč?"
"Jen tak. A proč ho Harry tak nenávidí?"
"Jak jsi na to přišla?"
"Na co?"
"Že ho nenávidí." Protočila oči vsloup Hermiona.
"Tak se na ně podívej. Kdyby mohli, tak se zavraždí navzájem, jsou jako pes a kočka."
"To je složité, prostě se nesnáší navzájem. Zeptej se na to Harryho, nemám právo ti něco říkat. Třeba ti to poví sám, nerad o tom mluví, ale TOBĚ to poví." Řekla Hermiona a na slovo TOBĚ dala přízvuk.
"Proč jsi zvýraznila to TOBĚ?" Hermiona se usmála.
"Jen tak. Tak se nad tím zamysli. Ty ho vytrhneš z apatie, komu jinému by to měl říct? A co o Harrym víš?"
"Skoro nic. O drby se nezajímám." Hermiona vykulila oči. "Měla bych o něm snad něco zvláštního vědět?"
"Ani ne. On je celý zvláštní. Však ho poznáš. Měly bychom si pospíšit, pokud přijdeme pozdě, tak nás Snape zabije." Cara se ušklíbla. Na hodinu přišly přesně na čas, dnes měli připravit jed - Temerity. Jed, který způsobuje velké bolesti, než člověk zemře. Cara se dala do práce, byla do ní úplně zabraná. Cítila, jak se jí někdo snaží dostat do hlavy. Rychle ho vykopala a ohromeně se podívala po ostatních. Profesor Snape seděl za stolem a dělal, že si čte nějakou knihu. Zase sklonila hlavu nad kotlík, bude si muset dávat větší pozor. Snape ji celou dobu pozoroval. "Je jí tak podobná. Proč musela Charlotte Likeová být jen mrtvá? Proč ji zabili?" Ptal se sám sebe. I když o ni přišel před osmi lety, ta rána bolela, jako by o ni přišel dnes. Miloval ji. Více než sám sebe, bez ní neměl jeho život smysl. Zavrtěl hlavou. Už se nechtěl užírat vzpomínkami, proto raději vstal a šel obejít studenty. Nebelvíru srazil dvacet bodů. U Cary se zastavil, lektvar už měla téměř dodělaný. Teď jí někdo musel pomoct, hned se toho ujal. Oba je překvapilo, že byla sehraná dvojka. Cara se po práci usmála a poděkovala. Snape zůstal stejně ledový jako vždy, jen oči mu potemněly. Zase mu ji připomněla. Charlotte měla ale plavé vlasy, ona je měla hnědé. Jeho milovaná Charlotte měla vlasy jako čerstvě napadlý sníh. Byl to však jen detail. Dneska neměl náladu urážet Nebelvírské. I studenti si všimli, že je nějaký zamlklý. Dnes je to přesně osm let po její smrti. Podíval se na hodinky. 9:29. Tak v tuto hodinu před osmi lety odešla do Prasinek pro smrt.
"Běžte," zasyčel vztekle. Žáci to vele rádi splnili. Severus se díval z okna. Už je to osm let, ale mu to připadá jako včera. Pořád doufá, že se někde objeví a poví mu, že to byl jen omyl. Už si nechtěl nic nalhávat, ale pořád cítil jako by byla s ním... Od té doby se uzavřel ještě více do sebe.
"Co se mu dneska stalo? Ani jednou mě neurazil." Ptal se Harry vykuleně, když vyšli z učebny.
"Nevím. Byl nějaký divný. Teď máme obranu. Zajdeme odpoledne za Hagridem?" Ptala se Hermiona.
"Kdo je Hagrid?" Zajímala se Cara, která tady ještě téměř nikoho neznala.
"Jeden přítel. Je tady hajný a učitel péče o kouzelné tvory. Určitě si ho oblíbíš, je hrozně fajn, i když má sklony pečovat o trošku nebezpečnější zvířátka."

"Když to říkáš."
"Proč musí být Snape takový blbec?" Naříkal Harry. Cara se na něj shovívavě podívala.
" Přísný učitel tě nejvíce naučí. Na něj a jeho narážky nikdy nezapomeneš. To mi věř." Všechny překvapil její upřímný hlas. Cara rychle zrychlila krok a zamířila na dívčí toaletu. Hermiona se zmateně podívala na Rona a Harryho. Jen pokrčili rameny. Vypadali stejně nechápavě jako ona. Harry se podíval na Hermionu a kývl směrem k dívčím záchodkům. Hermiona také zrychlila a šla za Carou. Cara už vycházela z místnosti.
"Co to mělo znamenat?" Zeptala se.
"Co?" Dělala Cara nechápavou.
"No to o těch přísných učitelích. Kdo vlastně jsi? Chováš se, jako bys byla o hodně starší než my." Cara se na ni zamyšleně podívala.
"Jsem Carollin Greenová. Měla jsem učitele, který mě učil pouze jeden měsíc, ale naučil mě toho více něž všichni dohromady. Co chceš vědět ještě?" Zeptala se mírně naštvaně. Hermiona se na ni podívala konejšivě.
"Promiň. Já to tak nemyslela. Nechtěla jsem tě nějak urazit, ani se tě dotknout. Všechno dobrý?" Podala jí ruku. Cara ji stiskla. Usmály se na sebe. Harry a Ron se k nim přidali. Pomalu kráčeli k učebně obrany. Vypadali jako chodící mrtvoly, jen Cara vypadala vyrovnaně. Ale právě ona by se měla cítit nejhůře. Kdyby jen věděla... Zatím však o ničem neměla ani páru, nevěděla, kdo je, její sestra jí nic víc než jí řekla, nemohla prozradit.
Snape se už dostal z té podivné nálady, navážel se do Nebelvíru. Carollin nechápala, kde se to v něm bere. Když neurážel, tak byl celkem v klidu, teď už chápala mrzutost Nebelvírských žáků a moc se jim nedivila. Přesto věřila, že je jiný než dělá, něco ji na něm zaujalo, ale sama nevěděla co. Možná ty černé oči. Byl celý jiný než ostatní, líbilo se jí to. Hned po vyučování šli navštívit Hagrida.


"To byl dneska den." Vzdychla a sesula se do křesla u krbu. Všichni se na ni pobaveně podívali.
"Budou i horší?" Zeptala se podezřívavě.
"Jasně že budou, nejhorší hodiny jsou ve čtvrtek. Zajímalo by mě, proč máme vždy obranu a lektvary se Zmijozelem." Zamračil se Harry. Pokrčila rameny.
"Rozvrhy dělá profesor Brumbál, možná má k tomu nějaký důvod."
"Leda tak mě nechat od Snapea nechávat poslouchat ty jeho řeči." Cara vykulila oči.
"Všimla jsem si, že tě nemá v lásce, ale to je tak u každého Nebelvírského. Ještě sis nevšiml, jak komanduje Nevilla?"
"Ale tebe nekomandoval," poznamenala Hermiona.
"Síla osobnosti." Vybuchli smíchy. Cara zívla.
"Nevím jak vy, ale mi se chce děsně spát. Tak zatím ahoj." Zvedla se a šla k dívčím ložnicím.
"A co ty pojednání?" Zavolala za ní Hermiona, ale dívka se jen ušklíbla.
"Už ho mám napsané. Dobrou." Ohromeně na ni zírali, tohle se tady ještě nestalo, kdy to pojednání napsala??? Cara šla schválně brzy spát. Doufala, že se brzo probudí. Musela zajít ještě za profesorem Brumbálem.
Ráno se probudila za svítání, líně vstala a po chvíli rozmýšlení šla do ředitelny. Štěstí jí přálo. Na chodbě nikoho nepotkala, kdo by tam v pět ráno taky mohl být? Už na sobě měla oblečenou školní uniformu, vypadala v ní tak na patnáct. Pobaveně se pousmála.

U chrliče řekla heslo: " Bertík fazolka." Chrlič se odklopil. Překvapilo ji, že ji Brumbál hned po prvním zaklepání vyzval dovnitř. Nebyl však sám, seděl tam profesor Snape.
"Dobré ráno," pozdravila vychovaně, i když byla mírně zaražená. "Musí být všude?" Myslela si.
"Je to všechno, Severusi?" Zeptal se Brumbál a Snape kývl, poté vstal a šel směrem ke dveřím. Caře poklesla brada, jasně poznala, že ho někdo mučil. Hodil po ní ještě zvědavý pohled a zavřel zvenčí. Cara mávla hůlkou - zajistila jim soukromí, všimla si, že Brumbál vypadal velice unaveně.
"Co tě ke mně tak časně ráno přivádí?" Zeptal se jí, když se posadila.
"Nebylo by dobré, kdybych tady chodila přes den, vypadalo by to velice podezřele. Potřebuji, aby jste mi posílal dopisy od rodičů, všem by to bylo nápadné, hlavně Hermioně je velmi inteligentní."
"Máš naprostou pravdu, stejně si myslím, že by jsi měla říct pravdu profesorce McGonagallové a profesoru Snapeovi." Zatvářila se nechápavě.
"Proč jim?"
"Oba jsou v Řádu, mohou vám pomoct a chránit, kdyby se tady zase objevil Ralph Gregory. A profesor Snape se po vaši takzvané smrti před osmi lety pořád trápí."
"Má k tomu nějaký zvláštní důvod?" Brumbálovy oči mírně pohasly.
"Vy si na nic nevzpomínáte? Ani na tohle? Vy a profesor Snape jste byli víc než jen student a učitel. Měli jste k sobě velmi blízko, moc mu chybíte mu." Cara v úžasu otevřela pusu. Bylo to možné?
"Já si na nic nepamatuji a Sarah mi nic o tom neřekla. Proto mi připadal tak podivně blízký. A jak to myslíte s tím, že jsme byli více než učitel a žák?"
"Sarah ti nic nemohla povědět, jelikož o tom nic nevěděla. Museli jste vše držet v tajnosti, byla jsi přece jen jeho žačka. Po tvé ohlášené smrti se uzavřel ještě více do sebe, začal hodně lidí nenávidět. Pořád si vyčítá, že ti nepomohl, trápí ho ta bezmoc. Proto měl včera tak špatnou náladu, o půl desáté před osmi lety jsi odjela do Prasinek. Nenávidí se za to, že tě tam pustil." Zhluboka vzdychl. Nevěděla, jak se má zachovat, tohle na ni bylo příliš.
"Já... Nevím co říct. Vím jen to, že ještě nejsem připravená říct komukoliv pravdu, nemám žádné vzpomínky. V hlavě mám jen jednu, která se mi stala noční můrou. Chci nejdříve najít sama sebe. Nevíte něco o Sarah? Co jsem tady, tak se mi ještě neozvala."
"Ne. Myslel jsem, že ti něco psala."
"Ne, už si o ni dělám starosti. Nestalo se jí něco?" Brumbál se tvářil velice ustaraně.
"Je možné, že někam odjela. Třeba tě chce překvapit a přijet sem." Chtěl ji povzbudit, i když tomu sám nevěřil.
"Kéž by." Cara tomu taky nevěřila, ale nedala to moc najevo. Tušila, že se něco stane, ale netušila jak blízko je pravdy.

"Tak já už půjdu, mějte se hezky. Nashledanou." Rozloučila se s Brumbálem. Ten se za ni díval a přemýšlel, proč právě ona.
Cara si za dveřmi hlasitě oddechla. Před Brumbálem se vždy cítila na rozpacích. Když vešla do společenské místnosti, seděla v křesle Hermiona a vypadala pořádně naštvaně.
"Kdes byla?" Vypálila na ni hned, když si jí všimla. Pokrčila rameny.
"Pokud vím, tak ti do toho nic není. Ale že jsi to ty... Miluji ranní procházky." Zazubila se vesele. Hermiona jen pokývala hlavou, něco jí tu nesedělo. Sama nevěděla co, ale chtěla tomu přijít na kloub. Hned po snídani šla do knihovny. Věděla, jakou knihu potřebuje. Zaznamenávají se tam všechny jména, stačí, když ho vypíšete na první stránku. Měla štěstí, kniha nebyla půjčena, mnoho studentů o ní nemělo ani tušení. Hermiona na první stránku vepsala jméno Carollin Greenová. Chvíli čekala, ale kniha nic nenalezla. Až po chvíli se tam ukázal nápis Charlotte Likeová. Bylo tam datum narození i smrti. Hermiona na to zírala, tohle přece nebylo možné.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama