Vzpomínky - kapitola 1

29. července 2007 v 17:00 | Giner |  Vzpomínky
Tahle povídka byla kdysi i na stránkách od Taťány, je to asi rok a půl stará povídka, možná ještě více... Takže to berte s rezervou:)

Vzpomínky

Carollin se s trhnutím probudila. Tričko měla hrůzou úplně propocené. Už zase ta noční můra. Opět se objevila v tom lese, kde ji nikdo nepomohl. Zase viděla jeho- Billovu smrt, cítila tu bolest, jako by ji doopravdy mučil. Po kolikáté už? Snad po milionkráte. Už na to nechtěla myslet, ale musela, byla to její jediná vzpomínka, kterou měla. Při tom mučení zcela ztratila paměť. Nevěděla nic... V hlavě měla naprosto prázdno... Musela si vytvořit novou identitu. Dala si jméno Carolline Greenová. Po šesti letech cestování a hledání své pravé identity si vzpomněla na svou sestru Sarah Likeovou. Sarah ji řekla vše, co mohla, ale přesto si na nic nevzpomněla. Se svou sestrou udržovala kontakt, viděly se naposledy včera. Sarah si myslela, že je Carollin mrtvá. Když se setkaly poprvé, tak hodně brečela, teď už je jen hodně smutná, její malá sestřička se totiž hodně změnila. Už se skoro nesmála, i když měla moc krásný smích. Její smích všem vždy dodával sílu a optimismus. Na její zamyšlenou a utrápenou tvář si Sarah nezvykne snad nikdy...


Teď, po osmi letech po mučení, neměla Cara žádnou novou vzpomínku. Už nemohla dále spát. Bylo osm hodin. Šla do kuchyně a vzala si sklenici mléka. Zhroutila se na židli. Pořád si kladla jednu jedinou otázku: " Kdo vlastně jsem?" Po několika minutách si odpověděla: Jsem NIC. Po tvářích jí stékaly slzy. Jak dlouho tam tak seděla a litovala se? Pár minut nebo pár hodin? Zvonek ji vyrušil z apatie. Utřela si slzy, zastrčila pramen sněhobílých vlasů za ucho a šla otevřít. Jen v tričku a krátkých kalhotách. Když otevřela, zastyděla se za to, jak nedbale vypadá. Na prahu stál muž s bílým plnovousem a půlměsíčkovitými brýlemi na orlím nose. Jemně se usmíval. Vypadal klidně a vyrovnaně, v pomněnkových očích mu hrály jiskřičky. Byl ji povědomý i z minulosti, neviděla ho jenom na čokoládových žabkách. Na jejím prahu stál Albus Brumbál, největší kouzelník doby.

" Dobrý den." Pozdravila Carollin se zdržením. Byla ohromená. Kolikrát do života za vámi přijde největší kouzelník na světě? Moc často ne.
"Dobré ráno, Charlotte." Pozdravil hlubokým hlasem a zkoumavě se na ni díval, co s ní udělá její pravé jméno. Téměř to nepostřehla. Tolik se změnila. Její oči byly tak smutné, tvář ztrhaná a ramena jí klesala pod tíhou ztrát. Jindy vysoká, dnes se zdála být nízká. Mladá žena ho pustila do bytu. Švihla svou hůlkou a na stole se objevilo občerstvení. Posadili se.
"Co vás ke mně přivádí?" Zeptala se zvědavě.
"Lord Voldemort se vrátil jak už určitě víš z novin. Ministerstvo však je ještě zdrženlivé. Potřebuji tvoji pomoc. Byla by to pomoc i pro tebe."
"O co jde?" Zeptala se unaveně.
" Potřebuji, aby jsi nastoupila do Bradavic jako žákyně šestého ročníku a dávala pozor na Harryho Pottera, Ronalda Weasleyho a Hermionu Grangerovou. V této době mi velice záleží na tom, aby zůstali naživu."
" A jak by to pomohlo mi?" Nechápala. Vzdychl.
" Když jsi přišla o své vzpomínky, studovala jsi v Bradavicích v šestém ročníku, třeba by jsi si na něco vzpomněla. Ani nevíš, jak si to vyčítám. Měl jsem ti tehdy zakázat jít do Prasinek za Sarah, ale nemohl jsem tušit, že to byla léčka. Kdybych ti to zakázal, tak by se nic nestalo, žila by jsi normální život." Carollin sebou cukla. Nervózně si začala hrát s pramenem vlasů. Tohle nečekala. Přiznání a omluva za to, co se před tolika lety stalo. Ale ta nabídka... Nezněla špatně. A co když si vzpomene? To by bylo úžasné. Za pokus to tedy rozhodně stojí.
" Tak dobře. A proč jste si vybral zrovna mě na hlídání těch tří?"
"Všichni si myslí, že jsi mrtvá. Nikdo neví, že jsi v Norsku složila zkoušky na bystrozora. Byla by jste i výhodný špeh."
" To máte pravdu. Kdy mám nastoupit?" Usmál se na ni.
" Ještě dnes. Mám tady přenášedlo, kterým se dostaneš do Bradavic. Dnes je prvního září. Za čtyři hodiny by mělo začít zařazování. Měla by jsi se přenést rovnou do Velké síně. Změň si ještě prosím barvu vlasů na světle hnědou a mírně si raději i pozměň rysy v obličeji. No, už půjdu. Přeji hodně štěstí. A moc děkuji. Zatím sbohem."
"Nashle." Odpověděla Cara, Brumbál se s hlasitým prásknutím přemístil pryč. Už zase měla o něčem přemýšlet, ale na to teď nebyl ten správný čas. Rychle mávla hůlkou. Kufr vyletěl z pod postele na postel. " Balit," zamumlala. Všechny potřebné věci se začaly skládat do kufru. Podívala se na hodinky. Bylo půl čtvrté odpoledne. No bezva. Stihla to tak akorát. Už by měla jít. Vzala si kufr a dotkla se přenášedla a cítila staré známé škubnutí za pupíkem.

Ocitla se na konci řady nějakých dětí, někteří na ni vykulili oči. Rychle schovala přenášedlo, aby si ho nikdo nevšiml. Kufr poslala švihnutím hůlky za dveře Velké síně. Brumbál se spokojeně pousmál, takový příchod od ní očekával. Profesor s černými vlasy se na ni nevraživě podíval, všichni studenti ji zvědavě a trochu obdivně sledovali. Neměla uniformu jako ostatní, ale zelený sváteční hábit. K tomu byla krásná. Světle hnědé vlasy jí padaly na záda a rysy byly jemné, ale ne nevýrazné.
"Carollin Greenová." Řekl někdo nahlas její jméno. Cara šla k učitelskému stolu, odkud hlas zazněl. V hlavě slyšela Brumbálův hlas. " Nasaď si ten klobouk." Mírně kývla. Posadila se na stoličku a nasadila si Moudrý klobouk.
"Tys už tady jednou byla. Pamatuji si tě velice dobře. Bylas velice nadaná. Tehdy jsem tě poslal do Zmijozelu kvůli tvému milému, ale dnes to udělám jinak, mám své pokyny. Nebelvír." Kolej vykřikl nahlas. Usmála se a zamyšleně sejmula klobouk. Sedla si k tleskajícímu stolu k prefektce, která vypadala velice smutně. Cara se zazubila.
"Ahoj. Já jsem Carollin. Většinou mi říkají Cara nebo taky Kája." Dívka vedle se usmála. Byl to takový smutný úsměv. Plný starostí a beznaděje.
"Ahoj Caro. Já jsem Hermiona Grangerová, tohle Ron Weasley a Harry Potter."
"Ahoj," kývla na ně. Harry nevnímal. Ron se pousmál. Už byli zařazení všichni studenti. Tento rok bylo zařazeno i spoustu starších. Cara nebyla sama, kdo šel do šestého ročníku. Do Zmijozelu šly dvě dívky a do Havraspáru jedna. Pak dal Brumbál pokyn k jídlu, všichni to rádi přivítali s radostí. Takovou oslavu si Cara nepamatovala a tak dobré jídlo ještě taky nejedla, cestou sem jí vyhládlo. Po hostině se znovu Brumbál ujal slova.
"Vítám tady všechny nové, ale i ty ostřílené studenty. Tento rok budu vyučovat obranu proti černé magii pravděpodobně já. Nenašli jsme totiž žádného profesora, který by to místo vzal." Ozval se hrozně velký potlesk. Profesor Brumbál si zvednutím ruky sjednal klid. Caru vůbec nepřekvapilo, že všichni ztichli. Vyzařovala z něj autorita a byl to člověk, který hodně dokázal. Alespoň podle toho, co o něm přečetla a slyšela. V očekáváni se na něj také dívala.
"Já budu učit první až čtvrté ročníky obranu a profesor Snape páté až sedmé." Studenti zaskučeli. To přece nemůže myslet vážně. Cara si všimla, jak se Harry nenávistně podíval na Snapea, jen nechápala proč, připadal jí celkem pohodový. Hermiona a Ron si vyměnili zděšené pohledy. Cara se podívala na profesora a zatočila se jí mírně hlava. Ho už někdy viděla. Jen ještě vědět kdy, byl jí hrozně povědomý, Hermiona si všimla její bledé tváře.
"Je ti něco?" Zeptala se jí tiše. Cara zavrtěla hlavou a malinko se pousmála.
"Ne, to nic není. Jen jsem hrozně unavená. Vážně to nic není." Ujišťovala ji, když viděla její znepokojený pohled. Harry stále seděl na židli a díval se před sebe. Byl nějaký pobledlý, velké kruhy pod očima a apatický pohled. Zpytavě se na něj podívala. " Proč mi Brumbál neřekl, co se mu stalo? A proč mi neřekl, v jakém je stavu? Je zralý na sebevraždu." Přemítala. Prvákům se už zavíraly oči.
"Už je čas jít spát. Všem vám přeji dobrou noc." Popřál Brumbál. Prefektové svolávali prváky. Hermiona chytla Caru za rukáv.
"Pojď s námi. Stejně máš ložnici s námi společnou." Carollin se usmála. Měla radost, že se s nimi tak rychle spřátelila, její práce bude snadnější.
"Jsi přece prefekt, měla by jsi dát pozor na prváky a dovést je k ložnicím." Hermiona se ušklíbla.
"Tak je odvedou ti mladší. Musí se učit." Řekla šibalsky. Cara se rozesmála. Po osmi letech se poprvé doopravdy rozesmála. Brumbál sebou trhl a usmál se. V očích mu zajiskřilo. Harry se probral z apatie a okouzleně se na ni díval. Všichni strnuli a sledovali ji, dívka se zarazila, když si to uvědomila. Uchichtla se. Brumbál jako jediný z profesorů už někam zmizel. Ostatní na ni nevěřícně zírali. Tohle se ještě v Bradavicích nestalo, takovou pozornost si neuměl vynutit nikdo jiný a k tomu si ji zasloužila smíchem, žádnými blbinami. Snape se na Carollin tak podivně díval.

" Tohle přece není možné. Takhle se uměla smát jen jedna dívka. Ta už ale byla osm let mrtvá." Přemýšlel. Rentgenoval ji pohledem. Byla jí i docela podobná, jen rysy měla mnohem jemnější a jinou barvu vlasů. Ale oči měla stejné. Ten tvar a mechově zelená barva ...

" Třeba někdo z rodiny." Uvědomil si smutně.
Ředitel šel hned poslat zprávu její sestře. Hned jí chtěl oznámit tu překrásnou novinu, že se zase smála.
Harry začal komunikovat. Byl Carollin úplně okouzlen. Ten smích mu vlil do žil novou naději. Zase měl chuť bojovat za dobro a porazit Voldemorta. Cítil v sobě naději.
"Páni, Caro, ty válíš. Takhle hezky jsem ještě nikoho neviděla se smát." Řekl Ron. Pokrčila rameny. Vždyť se směje úplně normálně.
"Já za to nemůžu, chce to jen, ať to jde od srdce. Tak se podívejte na Harryho, jde vidět, že něco myslí opravdu vážně a je proto zapálený, úplně mu září oči." Teprve nyní si všimli jeho proměny ostatní. Hermiona zavýskala a skočila mu kolem krku, Harry ji s úsměvem objal. Přicházela k nim rozzuřená rudovlasá dívka.
"Nerada ruším, ale kdyby jste byli tak hodní a odvedli první ročník do ložnice. Pořád stojí a zírají na tebe." Otočila se ke Caře. Ta kývla. Vyšla ke dveřím síně, následována svými novými přáteli. Teprve nyní se dav pohnul, všichni šli za nimi, život se začal vracet do normálu.

Cara hned zapadla do postele, byla šíleně unavená, pokud to takhle půjde dál a všechny dny budou tak namáhavé, tak večer padne vysílením a nezbude jí žádný čas na úkoly a další povinnosti ve škole. Noc neměla klidnou. Kolem půlnoci se probudila se zařváním, kterým probudila celou ložnici. Omluvně se usmála na své rozespalé spolubydlící.
"Omlouvám se, jen se mi něco zdálo." Zamumlala a klepala se děsem. Hermiona k ní přiskočila. Vzala ji za ruku, zatímco Parvati nadávala a znova se propadla do říše snů.
"Pojď se mnou, zajdeme na ošetřovnu. Madam Pomfreyová ti dá něco na uklidněnou." Cara se pořád hodně třásla. Neuměla to zastavit, tentokrát ta noční můra byla tisíckrát horší. Uvědomovala si, jak to místo přesně vypadalo. Vybavovaly se jí detaily, na které si ještě nikdy nevzpomněla. Cítila strach, bolest a smutek intenzivněji, než kdy dřív.Vybavilo se jí i kdo byl Bill, který za ni položil svůj život. Byl to její nejlepší kamarád z Nebelvíru.

Hermiona ji podepřela a přehodila přes ní župan, sama by to nedokázala. Odváděla ji pryč z ložnice. Cara se pomalu přestávala třást, pomalu se uklidňovala, ale na chodbě potkaly školníka Filche. Zase se roztřásla, cítila k němu podvědomě strašný odpor. Filch si na nic neptal, když ji viděl, jen se ušklíbl a šel si po svých. Caře se podlamovaly kolena, měla nohy jako z vaty. Hermiona ji už ale neudržela a tak se její nová spolužačka svalila na zem. Hermiona se zděsila, zrovna dnes si hůlku nechala v ložnici. Dělala si o Caru starosti, že zapomněla na tak důležitou věc.
"Pomóóóóc," zaječela z plných plic a snažila se ji zvednout. Byla však na ni příliš těžká. Hermiona k ní přiklekla a hladila ji po vlasech. Cara se ještě třásla a něco mumlala, ale nebylo jí rozumět. Někdo se k nim blížil dlouhou chodbou. Byly to dvě vysoké postavy. Nebelvírská studentka si oddychla, na byl to pan ředitel a profesor Snape.

" Co se děje, slečno Grangerová?"Zeptal se ředitel naléhavě.
" Caře se něco zdálo a pak se začala třást. Chtěla jsem ji odvést na ošetřovnu, ale složila se mi tady. Hůlku jsem nechala v ložnici, měla jsem o ní takový strach, že jsem ji tam prostě zapomněla." Vysvětlila vyděšeně Hermiona.

Snape beze slova vzal ležící dívku a odnášel ji na ošetřovnu. Brumbál poslal dívku spát a sám se rychlou chůzí vypravil na ošetřovnu. Dělal si o ni starosti. Severus právě vycházel ze dveří.
" Jak jí je?" Zastavil ho Brumbál. Profesor lektvarů pokrčil rameny.
" Něco říkala, ale nerozuměl jsem jí, Poppy si ji vzala do péče." Odpověděl a odcházel. Brumbál zaklepal a vešel, starostlivě se podíval na pořád se třesoucí dívku. Poppy jí právě dávala nějaký lektvar.
"Co je s ní?" Zajímalo ho
"Nejspíše šok nebo něco takového, i když nechápu z čeho." Brumbál přikývl a odešel do své kanceláře, měl o čem přemýšlet.

Ráno školou kolovaly hotové pohádky. Hermiona vše řekla Harrymu a Ronovi.
"Ona se prostě začala jen tak třást?"
"Jo. Když jsem s ní šla chodbami, tak se uklidnila, ale pak jsme viděli Filche a ono to zase začalo. Půjdeme ji navštívit?" Harry kýl. Byl zamyšlený.
"Víte, co by mě zajímalo?" Zeptal se jich Ron. Zavrtěli hlavou.
"Je toho hodně. Třeba proč se tak bojí Filche a kdo to vlastně je, vždyť o ní nic nevíme, jen to, že se umí hezky smát." Ušklíbl se. Harry a Hermiona se zvedli ze svých židlí a brali si své tašky.

" Kam jdete?" Ptal se vykuleně jejich přítel.

" Za Kájou, třeba už bude v pořádku," vysvětlila mu hnědovláska. Zrzek vzal rychle ještě jeden toast a následoval je ven z Velké síně.

Zmýlili se, jejich nová spolužačka ještě nebyla zcela v pořádku.Madam Pomfreyová je odmítla pustit na ošetřovnu, Cara prý spala. Slyšeli, jak Káj křičela ze spaní hrůzou. Madam k ní rychle přiskočila, na okamžik zahlédli její obličej- byl bledý, uplakaný a strhaný. Zkroušeně odešli. Kája na ošetřovně zůstala celý týden, ani jednou je madam Pomfreyová za ní nepustila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katy Katy | 29. července 2007 v 19:20 | Reagovat

Waw,preco s rezervou, posdla mna je super.len dufam ze neskonci tak sokojuco a smutne ako ta predtym... Musim vsak povedat ze aj ked s rizikom tak sa stresne tesim na dalsiu kapitolku.

2 Mariana Mariana | Web | 29. července 2007 v 20:32 | Reagovat

Tedy, začíná to velmi zajímavě. Jsem zvědavá na pokračování.

3 Petra Petra | 30. července 2007 v 13:14 | Reagovat

Je to zajímavý a těším se na další. Můžu se zeptat, kdy bude další kapitolka?

4 Giner Giner | 30. července 2007 v 18:24 | Reagovat

dneska asi ne, bolí mě hlava...takže až zítra...

5 Nelčik Nelčik | E-mail | Web | 30. července 2007 v 19:58 | Reagovat

vypadá to zajímavě....už se těším na pokračování....jen doufám, že se neskončí tak smutně, jako ta povídka předtím...

6 Giner Giner | 1. srpna 2007 v 20:54 | Reagovat

Lidi, moc sorry, ale nemůžu přidat další kapitolku, mám pokažený pc... a už mě to celkem štve, atkže přemýšlím o koupi notebooku, to bych pak mohla psát i v práci:)) Ted píšu od bráchy, ale kapitolku tady an pc nemám a nemůžu psát ěnco nového, ptz nemůžu tak dlouho okupovat bráchův pc.(

7 Jaruš Jaruš | Web | 13. srpna 2007 v 12:46 | Reagovat

tak jsem zvědavá, co je ta holka zač..každopádně tahle kapču je super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama