Pár střípků!!!

26. července 2007 v 20:21 | Giner |  Všeho chuť
Měla jsem depku...

SAMOTA
V srdci cítím prázdnotu. Už nemám nikoho, kdo by mě měl rád. Poslední lidé, kteří ve mě věřili, zemřeli. Pitomá autonehoda. Vzala mi mé nejbližší. Zase jsem sama jako téměř celý život. Tak sama, až je mi z toho smutno a bolí mě srdce. První pocity, které po dlouho době cítím - smutno a bolest. Nelichotivé, ale alespoň mám jistotu, že mé srdce není z kamene. Vždy a ve všem jsem chtěla být nejlepší... Ale ve třetí třídy jsem si pomalu uvědomovala, že je to špatně. Tolik lidí mnou opovrhovala, nenávidělo mě a odmítali mě. Proč? Protože jsem měla své sny, které jsem si chtěla splnit? Možná... Pokud ano, pak mám pro všechny "dobrou" zprávu: "Už nemám sny a nic od života nečekám!!!!" Vzala jsem žiletku a pomalu si jí přejela po zápěstí....
PROHRY
Lilein- toť jméno mé. Když tak rekapituluji a přemýšlím o životě, napadá mě, že můj život je jedna velká prohra. Kamarády jsem si našla až na gymnáziu, ale někdy si tam připadám jako cizí...
Mé prohry začaly již v mateřské školce. Vždy jsem prohrála bitvy o autíčka, panenky.
Prohry pokračovaly ve třetí třídě, kde se se mnou všichni přestali bavit. Mysleli si, že mi učitelé nadržují. Copak já mohla za to, že se nemusím doma učit? Že mi stačí slyšet věci pouze ve škole? Ne, jistě že nemohla!!! Tak proč to nedokázali pochopit a odmítli mě? Měla jsem je ráda, ale teď je nenávidím, z celého svého srdce. I když je někdy chápu… Ale neměli právo mi ubližovat. Tak to bylo další čtyři roky. Nikdo se mnou nemluvil. Byla jsem tak sama. A tak jsem udělala tu nejjednodušší věc na světě - uzavřela jsem se před světem. Přestala jsem se ve škole projevovat a komunikovat. A pak konečně přišla jedna výhra - přijetí na gymnázium, kde mě uvítalo 29 nových tváří. Trvalo jim pekelně dlouho, než mě vytáhli z ulity, ale ani teď se jim to nepodařilo pořádně. Pořád se cítím tak sama. bojím se další zrady a bolesti. Už to nechci zažívat znovu. Už ne. Snad proto se nezapojuji do diskuzí, . A za to se nenávidím. Samota je mé prokletí.... pořád samé prohry, ale já jsem ten blázen, který vždy čekal, že už zákonitě musí přijít něco nového a lepšího... Ale už v to přestávám věřit... Nic mě netěší.... Z ničeho nemám radost. Svět je krutý a lidé ještě více. neumí nic jiného než odsuzovat a trestat. Už nemám sílu jít dál. Vlastně kam jít? Ve světě mě nic dobrého nečeká... Jen opovržení, nenávist a zloba!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama